Empiricky ověřeno: chlastem zdevastovaný mozek bulharského alkoholika udrží informaci jeden celý měsíc

Dvoukolák vědeckého poznání byl opět naložen o kousek více, z bochníku informačního absolutna byl odkrojen další krajíc. Začalo to prostě – po některých mých, řekněme jednoduše “výstupech”, jsem byl Ožralou osloven. Což byl mimochodem zážitek vskutku bizarní – kdybych nevěděl, co je to za trosku, skoro bych mu toho mírného, nekonfliktního člověka, jak sám sebe označil, věřil. A že prý co mi pořád vadí, aha aha, to řvaní v noci, aha aha, no jo, no tak já už to dělat nebudu. Samozřejmě s podtónem, bůhví jakou mi dělá laskavost, protože v jeho dezolátském vesmíru je ohleduplnost k sousedům dokonale neuchopitelný koncept. Dokonce si hned do telefonu někomu postěžoval, že si ve vlastním bytě nemůže zařvat. Jediné oko nezůstalo suché.

Inu, nečekal jsem mnoho, ale opravdu, po čtyři týdny byl relativně klid, řvaní se omezilo na výstupy přes den, a po desáté večerní panovalo plus mínus ticho, vyjma sporadického výbuchu. Už už jsem si říkal, že by to snad mohlo dobře dopadnout, žel, ozubená kola závislosti na laciné kořalce a jiných sajrajtech je zjevně třeba mazat, jsme zpět na startovní čáře. První týden po období klidu sice skončila vzrušená debata o cenách Bráníku v přilehlých večerkách kolem desáté večerní, ovšem začala opět hned ve čtyři ráno, a týden na to už jsme jeli klasiku, tedy sobotní řev do svítání.

Takže nyní víme, viz nadpis, že chlastem zdevastovaný mozek bulharského alkoholika udrží informaci jeden celý měsíc. A také víme, že tohle prostě nebude mít dobrého konce…